SkinnyDoll

Odběry krve, vyšetření střev a gastroskopie byly už tehdy v mém případě uzavřenou kapitolou. Diagnóza teď byla přes­ně určená: mentální anorexie. Neustále ke mně chodili nějací dietologové a přednášeli mi o kaloriích - jako bych sama ne­znala kalorické tabulky nazpaměť. Stanovovali mi stravovací plány a já se zapáleně podílela na jejich přípravě, i když jsem tam někde uvnitř dobře věděla, že je nebudu schopná dodržet. Jakmile byla diagnóza jednou daná, absolutně se změnil můj pohled na sestřičky a doktory. Už to nebyli pomocníci na mojí straně, ale nepřátelé, co mě chtějí přemoct. Chtěli, abych jedla, a jediné, co jsem si přála já, bylo nejíst. Často se mnou mluvili o smrti. Říkali tomu pomalá sebe­vražda, ale nijak to na mě nezapůsobilo. Za prvé jsem nevěřila, že bych na to mohla umřít; a i kdyby se ukázalo, že ano, tak by mi to stejně bylo fuk. Co mě v budoucnosti čeká? Nic! Jediné, co se mě nějak dotýkalo, byly máminy slzy, které jí tekly po tváři čím dál tím častěji. Vždyť jsem toužila jen po tom, aby na mě mohla být pyšná, ale to jsem nedokázala. Teď ze mě byla nešťastná a já v srdci brečela s ní. Často jsem se modlila k Bo­hu, aby mi pomohl uzdravit se a máma se zas mohla smát. "Půjdeš na vícelůžák." Berit, sestřička, vešla ďo pokoje a za ní ošetřovatel. "Cože?" Mozek mi jel na plné obrátky. Když nás bude na pokoji víc, nebudu už moct vylévat kalorické koktejly do umy­vadla. Rychle jsem vyskočila z postele, abych si vyklidila zá­suvku, která byla plná projímadel. Na novém pokoji byly kromě mě tři starší ženy. Měly ra­dost, že přišla mladá holka, co jim doďá novou energii. Já jsem jen měla radost z jejich stáří, nemusely by snad přijít na to, že nápoje vylévám. Se všemi jsem se seznámila a za chvíli z nás byly nejlepší přítelkyně. Hodně mi pomohlo, že byly napůl senilní, protože jsem mě­la nový nápad, úplně geniální. Schovávala jsem jídlo v igelito­vých sáčcích pod peřinou a potom ho vyhazovala. Projímadlo už totiž tak dobře nepůsobilo a často jsem si musela vzít i de­set tablet, aby byl účinek dokonalý. Opatřila jsem si proto, sa­mozřejmě s Jesperovou pomocí, ruličku sáčků na odpadky, kterou jsem měla připravenou v šuplíku a strčila si ji pod peři­nu, když přinesli tác s jídlem. S úsměvem jsem si vzala tác, popřála všem kolem dobrou chuť a pak jsem si jídlo vydatně solila a pepřila. Jakmile byly ostatní pacientky plně zabrané do jídla, otevřela jsem sáček a všechno do něj nasypala. Měla jsem ho pak schovaný pod peřinou, než všechny dojedly a tácy nám zase odnesli. Když ostatní spaly, vytratila jsem se na WC a spláchla jídlo do záchodu. Sestřičky ze mě měly zase radost bylo očividné, že dělám pokroky a sním všechno, co mi dají' íemohly přece tušit, že to všechno končí v kanále. Po měsíci v nemocnici ukazovala váha 36,2 kilo. Musela jsem vynechat svůj obvyklý litr a půl vody, abych zjistila, kolik vlastně doopravdy vážím. Měla jsem podezření, že jsem mož­ná přibrala, tak jsem se chtěla přesvědčit a vodu nevypila. To ale bylo pozdvižení, Leslie se přihnal ke mně na pokoj a v ob­ličeji měl vztek. "Marie, jak je možné, že hubneš, když mi všichni hlásí, jak dobře jíš?" "To já nevím, Leslie," zkusila jsem to na něj s úsměvem, ale neobměkčilo ho to. "Ode dneška nesmíš kouřit!" "Cože?" Chce mě připravit o cigarety? "Kouřením spaluješ kalorie a to pro tebe při téhle váze není únosné a stejně tak nesmíš chodit do společenské míst­nosti." Byla jsem z toho šílená. To mám celý den jenom le­žet v posteli? Rozbrečela jsem se, ale k ničemu to nebylo, Leslie odešel z pokoje a já se ze všech sil snažila přivolat sestřičku. "Chci si zavolat," ječela jsem jako smyslů zbavená. Berit, očividně seznámená se situací, mi s úsměvem podala telefon. "Mami, chtějí mi sebrat cigarety," brečela jsem. Máma slíbila, že si s nimi odpoledne promluví, a já doufala, že sejí podaří je přesvědčit, že potřebuju mít něco, co mi dělá radost. To, že mi zakázali chodit do společenské místnosti, mi ani tolik nevadilo. Stejně už jsem měla plné zuby ostatních paci­entů a jejich řečí o tom, co jim je a není. Odpoledne se mi podařilo přemluvit Leslieho, aby mě as­poň máma směla vozit v kolečkovém kresle. Ohledně ciga­ret stál ale pevně na svém, nenáviděla jsem ho, zeje na mě tak zlý. Toho večera mě máma s Jesperem odvezli dolů do haly, kde jsem snědla vodovou zmrzlinu. Vzpomínali jsme na dřívější časy a smáli se a smáli. Když jsem potom ležela v posteli a po­slouchala, jak ostatní chrápou, brečela jsem. Skončí tohleto vůbec někdy? Cítila jsem se rozpolcená na dvě půlky -jedna Marie byla ta rozumná, co si přála, aby byl život zas takový jako dřív, a dru­há, nová Marie, se zase snažila všechno vměstnat do schémat a přísně sledovala každý pohyb, který jsem udělala. Sehnala jsem si z knihovny nějaké kuchařky a každý večer si v nich četla. Ležela jsem s baterkou pod dekou a užívala si ta skvělá jídla. O půlnoci jsem světlo zhasla a často ještě několik hodin ležela a poslouchala hlasy z chodby. Měla jsem hodně málo pohybu, který by mě unavil, a tak byly noci dlouhé. Ve snu se mi často zdálo o jídle, a když jsem se ráno probudila, žaludek mi křičel hlady. Každé ráno se odehrával stejný rituál. Berit přinesla váhu a já na ni zvesela hupla. Díky projímadlu jsem nemohla přibrat a můj malý trik s odpadkovými sáčky se postaral o to, že moje váha neustále klesala. Tove přicházela dvakrát týdně, ale o ně­jakém pokroku nemohla být řeč. Rozhodně jsem nebyla ideál­ní pacientka. Často jsem ji ignorovala, a když jsem jednou cestou na vyšetření nakoukla do svého chorobopisu a přečetla si, že mě považuje za nezralou, propast mezi námi se už neda- la překonat. Měla jsem pocit, že jedná za mými zády, a jestli vůbec kdy měla nějakou šanci získat si moji důvěru, tak teď byla už nenávratně pryč. Poprosila jsem Leslieho, aby už za mnou nechodila. Když Leslie odjel v létě na 14 dní na dovolenou, zhroutil se celý můj svět. Tajně jsem ho milovala a ty dva týdny se mi po něm šíleně stýskalo. Naše láska s Jesperem teď klesla na mini­mum, přesto za mnou věrně chodil čtyřikrát týdně. Vždycky jsem ho ráda viděla, ale ulevilo se mi, když šel zase domů. Neměla jsem mu co nabídnout, nepřibírala jsem a ta krásná Marie už byla minulostí. Když jsem po dvou týdnech spatřila Leslieho opálený obličej, rozlilo se mi celým tělem horko. Lehla jsem si na peřinu, aby mě viděl. Když vešel, pořádně mě objal a já se k němu přitisk­la. Přála jsem si, aby mě nikdy nepustil a vzal mě k sobě do­mů, pryč z té pitomé nemocnice. Ale Leslie nebyl ani zdaleka tak naďšený jako já. Byl zklamaný, že vážím 35 kilo, a hněď se rozpovíďal o tom, jak to vypaďá s mojí buďoucností ve fakultní nemocnici. "Dáme tě na jednolůžkový pokoj, kde budeš pod dohleďem celých 24 hodin." "Pod ďohledem?" podívala jsem se na něj tázavě. "Marie, jestli na to nemáš umřít, tak s tebou bude muset být sestřička 24 hodin denně." Určitě si ze mě střílí, mě nikdo 24 hoďin ďenně sleďovat nebuďe, to teďy ne. "S tím teďa rozhoďně nesouhlasím," křičela jsem vztekle. "Ale měla bys, pokuď nechceš, aby to ďošlo tak daleko, že bychom ti museli ďávat nitrožilní výživu." Upírala jsem na něj nenávistný pohled a přála si, aby byl zpátky na tom ostrově, z kterého se právě vrátil. Nitrožilní výživu? Mně? Nikdy, hnusilo se mi jenom pomyšlení, že by mi dali do nosu sondu, ha­dičky nenávidím. Brečela jsem, zoufale prosila, aby mě nechal na pokoji s ostatními, a slibovala, že určitě přiberu, ale nevěřil mi. Slzy se mi jen koulely, když přišla máma a utěšovala mě ve svém náručí. "Vem si mě domů, mami." Máma byla bez sebe a šla hledat Leslieho. S pláčem se vrátila zpátky, nezmohla nic. Stál pevně na svém rozhodnutí a nechystal se ho změnit, dokud se neuká­že nějaký pokrok. Se slzami v očích jsem se loučila se svými spolubydlícími, když mě odváželi. a jednoduše jsem je nechápala. Proč trápili sami sebe den za dnem, když mohli kdykoliv přestat? A přesně tohle říkali všichni i mně. Proč Marie? Kdybych to jenom sama věděla. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem onemocněla právě já. Měla jsem spoustu možností! Bylo to skutečně proto, že jsem tolik toužila být krásná a štíhlá a skrze to dosáhnout úspěchu, nebo to bylo kvůli tomu, že jsem sama sebe nenávi­děla, protože jsem cítila, že nic nezvládám? Byly to nezhojené jizvy z dětství, kvůli kterým jsem znovu toužila být malá a ne­viditelná, aby se o mě strachovali jako o malé dítě? Kéž bych tak byla malý ptáček a mohla od nich ode všech ule­tět někam pryč. Daleko od jídla a hlasu, co mám v hlavě. Byla jsem si vědoma toho, že jsem nemocná, ale neměla jsem sílu sama se uzdravit. Často jsem večer v posteli meditovala, ale vždycky to skončilo tak, že mé myšlenky ovládl ten hlas. Ob­čas na krátkou chvíli zmizel a to bylo krásné. Tehdy jsem mohla být sama sebou a smát se a věřit, že i já mám nějakou budoucnost. Budoucnost, ve které budu veselá a šťastná. Dou­fala jsem, že se stane zázrak a já potkám někoho, kdo mi bude schopný pomoct vystoupit ze začarovaného kruhu. Jsem si jis­tá, že by mi máma a Leslie pomohli, kdyby věděli jak, ale oni nedokázali pochopit mou nemoc tak, jak jsem ji chápala já. Snažili se ze všech sil proniknout k té pravé Marii, ale už bylo pozdě. Vnitřní hlas mi přikazoval dělat věci, které by mě dřív ani nenapadly, a moje myšlení tím za tu dobu bylo už pozna­menáno. A možná právě proto jsem se téměř nedokázala identifiko­vat s nemocnými lidmi z těch knížek, které jsem četla. Prostě a jednoduše jsem je nechápala. proč trápili sami sebe den za dnem, když mohli kdykoliv přestat? A přesně tohle říkali všichni i mně.. Proč Marie? Kdybych to jenom sama věděla. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem onemocněla právě já. Měla jsem spoustu možností! Bylo to skutečně proto, že jsem tolik toužila být krásná a štíhlá a skrze to dosáhnout úspěchu, nebo to bylo kvůli tomu, že jsem sama sebe nenáviděla, protože jsem cítila, že nic nezvládám? Byly to nezhojené jizvy z dětství, kvůli kterým jsem znovu toužila být malá a neviditelná, aby se o mě strachovali jako o malé dítě?