SkinnyDoll

Nebyla jsem na sebe nijak hrdá, když jsem přistála na letišti v Kastrupu a objímala se s matkou deset měsíců před plánovaným návratem. Ale byla jsem ráda, zeji zase vidím. Co mi naopak všechnu radost kazilo, byl Janův nový koní­ček. Každý večer mi kradl mého milovaného psa a pouštěl ho k nám domů zas až ráno. Byla jsem z toho velice nešťast­ná, ale nemohla jsem Sašu zavírat vevnitř. Později jsem pře­mýšlela, proč jsem prostě nešla na zahradu s ní, když jsem ji pouštěla vy věnčit, ale pravda byla taková, že jsem se ho bála. Asi bych mohla poprosit mámu, aby šla se mnou, ale bála jsem se i kvůli ní. Jeho soused za námi několikrát při­šel s historkami o tom, jak Jan pobíhá po půlnoci sem a tam po zahradě, ale nemohli jsme mu v tom nijak zabránit. Po­licie nemůže zasáhnout, dokud nedojde k fyzickému napa­dení. Už jsem to doma nemohla vydržet, unavovalo mě žít neustá­le ve strachu. V hloubi duše jsem byla také naštvaná na mámu, že nás znovu dostala do nemožné situace. Strašně mě popou­zelo, že měla pro Janovy duševní stavy vždycky velké pocho­pení, zvláště když to bylo na úkor mě. Občas jsme se hrozně pohádaly, vždycky to však skončilo tím, že jsem měla špatné svědomí kvůli tomu, že jsem ji urazila. Máma se nikdy netaji­la tím, že měla hrozné dětství, a já i moji sourozenci jsme ji proto nechtěli trápit. Vytrpěla si toho už dost, a když jsem jí občas odmlouvala, neskrývala, jak moc ji to zraňuje. Často jsem si svoje názory nechala radši pro sebe, protože jsem ne­chtěl a, aby byla smutná. Jespera jsem potkala jednoho srpnového večera na diskotéce Chess ve Svendborgu. Přemluvila jsem svoji kamarádku, aby šla se mnou. Všimla jsem si ho, hned jak vešel do dveří, v le-viskách a přiléhavém tričku mu to moc slušelo. Když mě poz­ději večer vyzval k tanci, točila se mi štěstím hlava. Panečku, zamiloval se do mě takový fešák, hlasitě jsem se smála jeho vtipům a on mi říkal, jak jsem krásná. Pár měsíců předtím jsem získala titul Miss Dánsko, což jeho zájem o mě určitě nezmen­šovalo. Samozřejmě že jsme skončili u něj doma v posteli a já byla šťastná. Začali jsme spolu chodit. Zavolala jsem mámě a sdělila jí tu špatnou zprávu, že mě pře­sunou na jednolůžkový pokoj s celodenním dozorem. I tento­krát mi slíbila, že s doktory promluví, ale obě dvě jsme věděly, že to nebude nic platné. Probrečela jsem celé dopoledne s hlavou pod dekou. Teď už si můžu rovnou lehnout a umřít, pod dohledem se mi můj plán ni­kdy nemůže zdařit. Možná se mi ještě povede brát si projímadlo, aniž by si toho všimli, ale co až mi dojde? Návštěvy budou taky kontrolovat, takže Jesper už mi žádné další nebude moct přinést. Sestřičky také uslyší, co říkám, až budu s někým mluvit po tele­fonu, i když i volání mi omezili, jen dva telefonáty za den. Jejich systém trestů jsem prostě nedokázala pochopit a ne­chápu ho dodnes. Zacházeli se mnou jako se zločincem, který nejen že stojí společnost spoustu peněz, ale navíc překáží. By­lo jasné, že mě mají plné zuby, a čím více se ode mě odvraceli, tím nešťastnější jsem byla. Hluboko v duši jsem si přála, aby mi pomohli, ale oni se se mnou bavili jen o kalorických tabul­kách, a to mi tedy rozhodně nijak nepomáhalo. Jednolůžák byl podobný pokojům, na kterých jsem ležela předtím. Rozdíl byl jenom v tom, že tady jsem byla pouze já a sestřička, která na mě dohlížela celý den. Nebyla jsem sama ani na vteřinu. Když jsem potřebovala na záchod, přinesli mi nočník a často ani nezavřeli dveře na chodbu. Chodili tam pa­cienti a příbuzní a mě to velice ponižovalo, že musím vykoná­vat potřebu takhle. Častokrát to trvalo dlouhé hodiny, než jsem si ulevila, protože žaludek už byl zvyklý na projímadlo. A když jsem musela snížit jeho spotřebu, protože mi už docházelo, bylo to ještě těžší. Měla jsem ze zácpy bolestivé křeče v břiše, ale marně jsem od nich chtěla klystýr, nic mi nedali. Mohla jsem si za to sama, že jsem nemohla normálně na záchod. Já, která jsem se odjakživa denně koupala, jsem se teď koupat nesměla. Místo toho mě otírali mokrým hadrem a vlasy mi my­li jeďnou za týďen v posteli. Doďnes jsem nepochopila, čemu by asi tak vaďilo, kďyby mi ďovolili jít se umýt. Nevím, jestli se báli, že se oběsím na haďici od sprchy nebo že dostanu infarkt. Vím jen, že už jsem si nemohla dělat nárok absolutně na nic. Sestřičky se u mě střídaly ve třech směnách a jeďna byla mi­lejší než ďruhá. Měla jsem je ďocela ráďa, nemohly za to, že jsem tam musela ležet. Takže jsme si spolu většinou povíďaly, pokuď jsem ovšem neměla špatnou nálaďu, to jsem potom vy-ďržela mlčet i několik ďní, což jim bylo velice nepříjemné. Leslie přicházel kažďý ďen a já se na něj vžďycky těšila. Přestože jsem ho občas nenáviďěla, zároveň jsem ho i milova­la. Byl na mě vžďycky hodný, i když jsem zdaleka nesplňovala jeho přeďstavy. Když šel domů, často se u mě zastavil, aby mi řekl pár povzbudivých slov, a já mu za to byla vděčná. Věděla jsem, že na mě hoďně myslí a přemítá, jak ďlouho to vyďržím. Jestli mě stihnou zachránit přeď anorektickou smrtí, nebo jest­li už je pozďě. Vyprávěl mi potom, že si myslel, že nepřežiju, ale naštěstí se mýlil. Hoďně času jsem strávila přemýšlením o tom, co buďu ďělat, jestli se jeďnou ďostanu z nemocnice. Už ďříve jsem si pohrá­vala s myšlenkou, že bych Šla na ekonomku. Šlo jenom o to, jak to zařídit, vždyť jsem byla zavřená v nemocnici a vypadalo to, že mě s největší pravděpodobností nepustí domů do Vánoc. Probírala jsem to hodně s mámou a ona se pokusila promluvit s Lesliem, jestli by bylo možné, abych dělala školu a byla při­tom dál v nemocnici. Od začátku byl proti tomu, byl přesvěd­čený, že na to ještě zdaleka nejsem dost zdravá. Ve skutečnosti pochyboval i o tom, jestli bych vůbec přežila jenom cestu po schodech dolů do haly. Časem jsem tak zeslábla, že jsem často málem omdlela, když jsem měla udělat dva kroky k nočníku. Vlasy mi proříd­ly, leckdy mi vypadávaly celé velké chomáče, když jsem šije česala. Nehty jsem měla pořád promodralé a ta lehounká péřo­vá deka, kterou mě přikryli při příjmu, mi teď ztěžkla. Neustá­le mě bolely kyčle, protože mezivrstva tuku byla pryč, takže se klouby dřely přímo o sebe. Dovolili mi jen dvě návštěvy za den a jenom pod kontrolou. Máma za mnou chodila každý den a Jesper několikrát za tý­den. Starší sestra mě navštěvovala jednou týdně a většinou se zdrzela několik hodin. Jednou přišla uprostřed oběda, byla jsem jako smyslů zbavená, protože už jsem neměla žádné pro­jímadlo, a tak jsem odmítala cokoliv sníst. Bente, která měla dozor, mi přinesla tác s obědem, ale já ho nechtěla. Odjakživa jsem nesnášela krabí karbanátky a teď na mě z talíře civěly dva obrovitánské kusy a vařená zelenina. Bente se mě marně snažila přemluvit a moje sestra to sledovala s otevřenou pu­sou. Zavolali Leslieho a já se rozbrečela. "Nesnáším krabí karbanátky, že jo, Lindo?" vzlykala jsem. Přikývla, a tak tác odnesli, ale přinesli místo něj jiný. Ležela na něm obrovská selská omeleta se špekem. Můj ti­chý pláč se změnil v hlasitý nářek, prostě jsem to nemohla sníst. Hlas v mé hlavě mi nařizoval, že nesmím, protože pak by se stalo něco hrozného. Těkala jsem očima po pokoji od sestry na Leslieho a zpátky na Bente. Odhodlaně jsem vzala tác a mrštila jím o zem. Přistál uprostřed pokoje a já se nená­vistně podívala na Bente. "Já to žrát nebudu," ječela jsem. Nikdo nic neříkal, a já byla zaskočená. Zaskočila mě jejich i moje vlastní reakce. Leslie vypochodoval z pokoje a Bente sbírala naštvaně jídlo. Moje sestra plakala a já si přetáhla deku přes hlavu. Později toho dne mi Leslie pěkně vynadal, ale mně to bylo jed­no. Vyvlékla jsem se z oběda a to bylo nejdůležitější. Bylo mi ovšem jasné, že tuhle scénu nemůžu opakovat. Měla jsem čím dál častěji horší náladu a většinu času jsem byla schovaná pod peřinou. Když mi přinesli jídlo, sice jsem se snažila něco sníst, ale často ho museli zase nedotčené odnést a byli naštvaní. Pochopila jsem, že to brzo budu muset vzdát, už jsem nemě­la sílu. Vážila jsem tehdy 34 kilo a stále častěji padala slova o umělé výživě. Představa, že by mně měli zavést do nosu ha­dičku, mi byla tak vzdálená, že mi připadalo, že mluví úplně o někom jiném. Nikdy si žádnou sondu do nosu dát nenechám, to byl pro mě fakt. Nenáviděla jsem hadičky víc než myšlenku na smrt. Prostě jsem nevěřila tomu, že bych mohla umřít na to, že vážím 34 kilo. Měla jsem sice hodně nízký tlak, ale neděla­la jsem si s tím starost. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo, že jsem se cítila mnohem víc nemocná, než když jsem nastoupila do nemocnice. "Marie, nemohla bys prosím zase začít jíst?" Máma na mě koukala očima plnýma slz. Odvrátila jsem se a zavrtěla mlčky hlavou. "Já nemůžu, mami." "Když nezačneš jíst, budou ti muset dát sondu," pokračova­la dál v slzách. Její křehká ruka se dotýkala mojí. Taky zhubla a na očích jí byla vidět únava. Snad by to bylo pro všechny mnohem lepší, kdybych rychle umřela. Nikoho už by neotra­vovala moje podivná nemoc a já bych se už nemučila snahou splnit pokyny hlasu uvnitř mé hlavy, kvůli kterému stejně dří­ve či později umřu. Už jsem nedokázala ty dva hlasy v sobě rozlišit, skoro mi splývaly a ten silnější vítězil. Ať jsem byla sebevíc unavená a blízká tomu se vzdát, přece jsem ho nako­nec poslechl Nenáviděla jsem ho, protože mi udělal ze živo­ta peklo, a nenáviděla jsem samu sebe za to, že jsem mu to dovolila. V noci jsem většinou ležela na zádech, zírala do stropu a počítala prasklinky, bylo jich přesně 723. Jak jsem na ty hloupé malé prasklinky upírala oči, vždycky mě rozbolela hla­va, ale nutila jsem se do toho. Nikdy se mi nechtělo povídat si s nočními sestrami, které zpravidla podřimovaly nebo luštily křížovky. Byla to pro ně nuda a nesnažily se to skrýt. Často to byly mladé sestřičky ze zdravotní školy, kterým při pohledu na mě dost zatrnulo. Když jsem si lehla na peřinu a cvičila, cítila jsem jejich znechucení."Leslie, chci domů." Bylo to ve čtvrtek ráno a Leslie při své běžné denní vizitě právě dorazil ke mně. "Marie, to bych si nemohl vzít na svědomí, pustit tě teď domů." "Slibuju, že nezhubnu, potřebuju se dostat na víkend domů k mámě. Přece se o mě postará," pokračovala jsem a upírala na něj svůj prosebný pohled. "Nijak mě to netěší, Marie, a moc by mě zklamalo, kdyby ses vrátila z víkendu ještě hubenější." "Nezklamu Vás!" radovala jsem se a objímala ho. "Dobře, zítra můžeš jet domů a vrátíš se v pondělí. Zařídím, aby za tebou chodila třikrát denně sestřička, změří ti tlak a zvá­ží tě." "Jasně," smála jsem se na něj a poprvé po několika týdnech jsem měla celý den výbornou náladu. Pořád jsem něco vyprá­věla sestřičkám a ty na mě jenom podezřívavě koukaly. Co se to stalo, že ta uzavřená pacientka najednou překypuje humo­rem a povídá jeden vtip za druhým. Když se to dozvěděla má­ma, byla nadšená, že konečně pojedu domů, a já jsem svato-svatě slíbila, že sním všechno, co mi uvaří. "Chci, abys věděla, že jestli zhubneš, tak ti příští týden zavedeme sondu," to byla Leslieho poslední slova, než se se mnou rozloučil. Sanitka měla přijet v jedenáct, ale já byla nachystaná už v osm. Tašku jsem měla zabalenou a u příle­žitosti významného dne mi umyli vlasy. Podali mi i kosmetickou taštičku, která ležela zahrabaná hluboko ve skříni, a já se dlouho a pečlivě líčila. S vlasy staženými do ohonu a křiklavě červenými rty jsem vůbec nevypadala špatně. Za­mávala jsem z vozíčku sestřičce Birthe a vzala mámu za ru­ku. Konečně se po sedmi týdnech v nemocnici dostanu zase domů. "Ne, to jíst nebudu!" Odešla jsem z kuchyně do svého pokoje. Rozhádaly jsme se, protože máma použila při smažení masa máslo. Nejdřív mi slíbila, že ho tam nedá, ale když si myslela, že jsem v koupelně, dala ho tam pěkný kus. Měla jsem na ni vztek, protože porušila naši dohodu. "Marie, pojď ven," prosila mě a lomcovala klikou. "Trhni si nohou," křičela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Ten plánovaný krásný víkend se rozplynul v samých hádkách. Nedokázala jsem samozřejmě dodržet svůj slib, že sním, co mi navaří, a máma měla zlost. "Řeknu to sestřičce," zkoušela to. "No a co!" odmlouvala jsem znovu. "A příští týden ti dají hadičku." Tohle bylo přesně mířené a ona věděla, že mě to zasáhne. Šla jsem otevřít dveře. "Mami, já nemůžu," brečela jsem. "Ale jo, co kdybys zkusila sníst aspoň trošku." Donesla mi do jídelny polštářek z gauče, dobře se mi sedělo a podařilo se mi sníst půlku karbanátku. Byla jsem na sebe pyšná a máma na mě taky. Máma měla tak dobrou náladu, že jí vůbec nepři­šlo podezřelé, když jsem se zeptala, jestli nezajdeme do Spáru nakoupit. Zjistila jsem, že tam prodávají i pár léků včetně projímadel, a teď už jsem potřebovala jenom nějak chytře vymyslet, jak si je koupit. "Zajdu na chvíli támhle k východu, potřebuju se nadých­nout čerstvého vzduchu," přemlouvala jsem matku. Bylo na ní vidět, jak se nemůže rozhodnout. Má říct ne a riskovat, že zni­čí tu příjemnou atmosféru, nebo říct ano a dovolit mi jít někam sama, tedy přesně to, co jí doktoři přísně zakázali? "Můžeme jít pomalu, a kdyby ti bylo špatně, tak zastaví­me." "Tak jo," odpověděla jsem a zapnula si bundu. Máma klo-pýtala za mnou a několikrát mě prosila, abych nešla tak rych­le. Snažila jsem seji povzbudit k vyprávění o jejím mládí, aby si nevšimla, že pomalu zase zrychluji. Procházela jsem mezi regály a hltala jídlo očima. Všechno to vypadalo tak chutně, až se mi sbíhaly sliny. Nemohla jsem se rozhodnout, co bychom si měly koupit k večeři. Nakonec jsem souhlasila s tím, že si dáme květák a kraby. Máma by radši viděla, kdybych si vybrala vepřové, ale trvala jsem na svém. "Je snad lepší, když budu jíst málo než nic," pohrozila jsem a ona se podvolila. "Jdu ven, koupím nám tikety na lotto," volala jsem za ní, když jsem viděla, že je na cestě k mrazáku na druhém konci obchodu. Otočila se na mě ustaraně, ale já jí poslala ten nej­sladší úsměv a pospíchala do trafiky. Kruci, hned jsem vidě­la, zeje tam dlouhá fronta. Čekalo tam pět lidí v šusťákových bundách a kalhotách, v ruce připravenou dvacku na tiket. Polil mě pot, když jsem zahlédla mámu, jak se blíží k po­kladnám. "Mami, mám ještě hroznou chuť na citrónovou zmrzlinu," zavolala jsem na ni přes hlavu malého kluka, který se na mě udiveně otočil. Viděla jsem, jak máma obrací vozík, a vypočí­tala si, že jí to bude trvat tak dvě minuty, než zmrzlinu najde. To je málo na to, aby mladá prodavačka mezitím otevřela skříňku s léky a já stihla ještě zaplatit. "Nepustili byste mě, prosím, dopředu?" obracela jsem se na zákazníky přede mnou. Kysele přikyvovali a já je odměňovala sladkým úsměvem. Hnusný kyselý šusťáky, říkala jsem si v du­chu. Panebože, jak jsou všichni stejně nudní a šediví. Konečně se mi podařilo procpat se k pultu. "Čtyři balení projímadla a dvoje lotto." "Cože?" dívka na mě hloupě civěla. Zopakovala jsem jí, co chci, a proklínala v duchu její mizernou inteligenci. "Tak koukej už sakra otevřít tu pitomou skříň," ulevovala jsem si pro sebe a pošilhávala po mámě, která už ukládala do tašky poslední zboží. "Mám jenom tři balení, ale můžu se podívat vzadu." "Ne, to je jedno, kolik platím?" řekla jsem podrážděně. "128 korun." Hodila jsem jí peníze na pult a běžela k mámě s projímadlem v kapse. "Tak, na oba určitě vyhrajem," smála jsem se. Vzala jsem jednu tašku a podařilo se mi ji dotáhnout až ven ke kolu, které vzala máma s sebou, kdyby mě chůze příliš unavovala. Celou cestu domů jsem si zpívala, teď jsem měla dost tabletek na dva týdny.