SkinnyDoll

René mi občas zavolal a ptal se, jak se mám. Odpovídala jsem, že v agentuře to jde báječně a že se mi práce jen hrne. Pravda ale byla taková, že to šlo všechno do háje a že jsem několikrát nechala raději telefon vyzvánět, když mi ráno volali informace o konkurzech. Jednou jsem nahlásila, že jsem nemocná, a celý týden jsem proležela v posteli s balíčkem sušenek, sáčkem jablek a čtyřmi krabičkami cigaret. Nebyla jsem schopná sebrat se a jet do agentury. Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní, a taky jsem byla pořád unavená. Kristianna mě pravidelně navštěvovala a viděla jsem na ní, že si dělá čím dál tím větší starosti. "To je tím, že mám špatné zažívání," zkoušela jsem to na ni. "Marie, jeď domů, zdá se mi, že jsi nemocná." Měla samo­zřejmě pravdu, ale nedokázala jsem si představit, že přijdu za mámou a řeknu jí, že jsem nedokázala odolat tomu tlaku a zhubla od Velikonoc ještě víc. Vážila jsem 39,5 kilo a byla na to jaksepatří pyšná. Žaludek si časem zvykl na velmi malý přísun jídla, místo toho jsem kouřila spoustu cigaret a pila po litrech colu light. Našla jsem Liďi v agentuře mě už měli plné zuby a já jich taky. Často jsem jim volala, že jsem nemocná, a když už jsem se po dlouhé do­bě přinutila tam zajít, byla atmosféra na bodu mrazu. Už jsem nebyla jejich nejžádanější modelka a bylo to znát. Všem nám bylo jasné, že se naše cesty budou muset brzy rozejít. Nevydě­lávala jsem žádné peníze a už mě ani nezkoušeli posílat k dal­ším zákazníkům. Zákazníci jim vždy sdělili: "Je moc hubená." Moje kolegy­ně se mě snažily podpořit v tom, abych přibrala, ale brzy toho nechaly, když viděly, že to nikam nevede. Bylo mi to líto, čas­to jsem před spaním brečela kvůli tomu, že už nemám úspěch. Jeďiné, co mi zvedalo náladu, byla moje váha, která pomalu, ale bez přestání klesala. "Mami, rozhodla jsem se, že pojedu domů." Muselo být kolem půlnoci, protože jsem mámu svým telefonátem probudila. "Ale to je skvělé. Na jak dlouho?" "Napořád, mami. Už nechci být modelka." Snažila jsem se, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě. "Stalo se něco?" V jejím hlase byly slyšet obavy. "Ne, jenom se chci vrátit domů." Myšlenky mi vířily hlavou. Měla bych jí snad říct, že se necítím dobře? Ne, to by jí jenom přidělalo starosti. Měla jsem letět za 14 dní a to už mi třeba bude lip. Když jsme se v telefonu loučily, byla máma celá šťastná, že konečně bude mít dceru zase doma. Naše kontakty byly v po­sledních třech měsících dost řídké. Snažila jsem se jim vyhý­bat, stejně jako styku s ostatními lidmi. Nejradši bych byla pořád sama a vymýšlela nové způsoby, jak zhubnout. Brzy jsem pochopila, že na zvracení moc nejsem. Bolelo mě z toho v krku a ještě hodiny poté jsem měla zarudlé oči. Pokud jsem nechtěla přibrat, nezbývalo mi tedy nic jiného než nejíst. Pár­krát jsem několik dní jedla normálně, ale na váze to bylo oka­mžitě vidět. Druhý den ráno jsem zavolala Cathy a řekla jí, že poletím domů, a že bychom se tedy měly před odjezdem finančně vyrovnat. Zdálo se mi, že se jí ulevilo. Konečně odjedu, takže už nebudou muset cítit zodpovědnost za někoho, kdo vypadá jako vězeň z koncentráku. Ne že by to vypadalo, že nějakou odpovědnost cítí, právě naopak. Místo aby se mě zeptali, proč to zašlo až tak daleko, zajímalo je jenom, kdy budu konečně zase natolik zdravá, abych mohla pracovat. Rozhodně jsme se neloučily se slzami v očích, a když jsem jela výtahem dolů, byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne. Z mé strany to bylo jediné správné rozhodnutí, potřebovala jsem se dostat domů, jestli jsem měla přežít. Posledních pár dnů jsem prožila jako ve vzduchoprázdnu, potkávala jsem se s lidmi a loučila se s nimi, ale myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. René brečel, když mě viděl na­posledy. Měla jsem na sobě přiléhavé body a legíny, měl z to­ho šok Zpáteční let proběhl dobře. Vedle mě seděl příjemný mladý muž, který mě celou cestu bavil. Netrvalo dlouho a zeptal se, co mi je. "Mám něco se žaludkem," odpověděla jsem a odvrátila pohled. Po pravdě řečeno nevěděla jsem, co mi vlastně je. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by vypadal jako já, a jasné mi bylo jenom to, že se nedokážu kontrolovat, když myslím na jídlo. Carsten, tak se můj spolucestující jmenoval, si s radostí vzal malé občerstvení, co mi donesli, kromě jablka, které jsem si nakrájela na osm dílků. Vlastně ani přesně nevím, kdy mě tahle mánie krájet si jídlo popadla, ale všechno jsem si musela nakrájet. Pokud možno na co nejmenší kousíčky. Abych nevypadala divně, omezovala jsem se na veřejnosti, jako tady, na osm kousků. Malá sousta jsem pečlivě rozžvýkala a často jsem jedla jedno jablko celou hodinu. "Jespere," zvolala jsem nadšeně, odhodila kufry a vrhla se mu kolem krku. Slíbil, že mě vyzvedne na letišti v Kastrupu a od­veze mě za matkou do Odense. "To snad nemůže být pravda, jak to vypadáš," vyletělo z něj. Z jeho tváře jsem vyčetla znechucení a nejradši bych někam zalezla. Celou cestu domů mlčel. Předtím měl za přítelkyni krasavici, a teď jeho holka vypadá jako oloupaný chřest. Dával jasně najevo, že o něco takového nestojí. Kdybyste věděli, jak moc mě bolelo, že můj vzhled je pro něj o tolik podstatnější než to, co je uvnitř. Byla jsem přece pořád ta stará Marie, teď jenom trochu zatlačená do pozadí. Jen občas se dostala ke slo­vu, ale jinak byla spíše uzavřená a tichá. Nikdo mi nerozuměl, ani já sama! "Mami!" Vyskočila jsem z auta, když jsem před domem uviděla matku. Moje milovaná máma, po které se mi tak straš­né stýskalo. Vrhla jsem sejí do náruče a ona mě k sobě dlouho tiskla. Zavrtala jsem se obličejem do jejích nádherných vlasů a smáčela je slzami. I její dech přešel brzy do popotahování, odtáhla se a poďívala se na mě. "Marie, ty jsi nemocná!" Se slzami v očích jsem přikývla a přivinula své hubené tělo k jejímu. Rukama mi přejížděla po zádech a její pláč zesílil. "Co se to s tebou proboha stalo?" "Nevím, mami," pobrekávala jsem a sedla si doprostřeď pří­jezdové cesty. Konečně jsem se dostala domů a tělo už nevydr­želo ten nápor. Jesper mi pomohl zpátky na nohy a dovedl mě k bohatě prostřenému stolu. Posadila jsem se na zahradní la­vičku a dívala se, co všechno přichystala k obědu. Jak jen mů­žu působit matce takový zármutek? Udělala pro mě první po­slední, a já si teď přijedu a celý její svět je rázem v troskách. Styděla jsem se a během celého oběda, který pro mě sestával z půlky krajíčku tmavého chleba a sklenice vody, jsem kouka­la do stolu. Když přišlo na řadu kafe, musela mi máma přinést polštářek pod záda, od tvrďého dřeva už jsem měla kůži celou zarudlou. Máma se celý víkend vyptávala, jestli je to tím, že se mi ta dieta, s kterou jsem začala o Velikonocích, vymkla z rukou. "Ne," lhala jsem, "nejspíš jsem chytila nějakou tropickou nemoc." V neděli večer máma probrečela celé hodiny a já svo­lila, že s ní v pondělí ráno zajdu k doktorovi. V devět hodin jsme vyrazily autobusem k doktoru Blandto-vi a o půl hodiny později jsem už stála v jeho ordinaci. Nikdy předtím jsem u něj nebyla a teď mi bylo trapně. Zdalipak na mně poznal, že nemluvím pravdu, když jsem říkala, že můj fyzický stav nemá nic společného s nějakou dietou, ale že mu­sí být způsobený tropickou nemocí. Pokud ano, dobře to pře­de mnou maskoval. Změřil mi tlak, byl hodně nízký, a posle­chl si srdce. "Tohle se mi nechce líbit," přiznal čestně a zahleděl se mi do očí. "Souhlasila bys s tím, abych tě poslal na léčení do nemocni­ce, Marie?" Až později mi došlo, že mu muselo být jasné, že mám ano-rexii, když považoval za tak důležité zeptat se, jestli souhlasím s léčením v nemocnici. Chtěl se přesvědčit, že mám vůli spo­lupracovat. "O.K.," viděla jsem, že máma už má zase slzy v očích. Co mi zbývá? Když mě ale dají do nemocnice, brzy zjistí, že nic nejím, a možná mě do toho budou nutit. Máma však vypadala tak vyděšeně, že jsem souhlasila, i když jsem z toho rozhodně žádnou radost neměla. Vyšly jsme do čekárny a vyhlížely sanitku. Mámě se viditelně ulevilo, zatímco mě zachvátila panika. Co se mnou udělají? Pane bože, kdybych tak mohla před tím vším někam utéct. Uniknout tomu ponižujícímu pocitu, že na nic nestačím, a hla­su, který mě pronásleduje dnem i nocí. Máma mě celou cestu do Fakultní nemocnice v Odense dr­žela za ruku, já jenom tupě zírala z okna a myslela na to, jak by se dalo sehnat nějaké projímadlo. Projímavé tabletky byly můj nový prostředek v boji s váhou, fungovaly, jak měly. Je­jich vedlejší účinek však bohužel byl, že jsem dostávala příšer­né žaludeční křeče. Ordinace byla bílá a studená, po celém těle mi naskočila husí kůže. Všechny chloupky se mi naježily a já byla najednou jako malé ochmýřené ptáčátko. Sestřička mi změřila tlak, mě­la jsem 90 na 44, tedy příliš nízký, a teplotu, měla jsem jenom 36 stupňů. Pak vstoupil lékař a zeptal se, co mě trápí. Už v sa­nitce jsem přemýšlela, jak odpovím. Bylo mi jasné, že nesmím říct, že nemůžu jíst, to by mě hned podezřívali. Místo toho jsem prohlásila, že mě bolí břicho a točí se mi hlava a zeje mi špatně od žaludku. "V poslední době jsi asi hodně zhubla, že?" Váha u doktora Blandta ukazovala 38,5 kilo, což mi udělalo radost, ale poda­řilo se mi vypadat nešťastně. "No, právě proto jsem přece tady," pousmála jsem se přátel­sky. "Hrozně ráda bych byla zase zdravá, že jo, mami?" Podí­vala jsem se na ni, kývala a já se usmála, abych ji povzbudila. Odvezli mě na oddělení M2 i s mojí malou taškou pověšenou v nohou postele. Vzaly jsme s sebou k doktorovi nějaké oble­čení, protože jsme obě tak trochu tušily, že nakonec nejspíš skončím v nemocnici. Můj lékař, který potom dlouhou dobu představoval v mém životě jediný opěrný bod, vešel, aby se se mnou pozdravil. Hned od začátku se mi líbil. Jmenoval se Les-lie - byl hezký, mladý, čerstvý absolvent. Utěšovalo mě, že vypadá tak klidně, to jistě znamená, že mi mohou pomoct. Moje matka seděla na židli u okna, když mě důkladně prohlí­žel. Ptal se mě na spoustu věcí a já odpovídala pokud možno pravdivě. Moje výhoda byla, že jsem se právě vrátila z Japon-ská, a kvůli tomu měli podezření na nějakou tropickou nemoc namísto anorexie, o kterou vlastně ve skutečnosti šlo Spustila se lavina různých vyšetření, a když doktor konečně z mého pokoje odešel, byla jsem vyčerpaná. Celý den jsem nic nejedla, a když jsem zaslechla z chodby vozíky rozvážející jídlo, kručelo mi hlasitě v břiše. Zvesela ke mně vešla sestřič­ka s tácem, na kterém se na mě šklebily tři půlky chleba."Játrovku a šunku nemám ráda," zkusila jsem to na ni a od­strčila tác. "Ale no tak, zkus to, Marie." Máma si přisedla blíž k mé posteli. "Dneska ne, mami, sním jen ten chleba s vajíčkem " Vy­padala spokojeně, i když jsem rychle dala pryč žloutek a se­třela nožem z chleba máslo. Panečku, to byla ale dobrota Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla chleba s vajíčkem. "Pročs to nesnědla?" sestřička se na mě udiveně podívala "Bolí mě břicho," usmála jsem se. S pochopením přikývla a já spokojeně zavřela oči. S tou to tedy bude snadné! Hned druhý den mě odvezli na endoskopické vyšetření aby se mi podívah na střeva. Den předtím jsem se vyhnula'večeři protože jsem dělala, že spím, a tak když mi před vyšetřením dali projímadlo, šla ze mě jen voda. Máma si vzala volno z prače, aby mě na to vyšetření mohla doprovodit Tolik jsem se bála, že to bude bolet, až jsem jí málem prozradila, že mi nic není. Ale přinutila jsem se být silná a zvládnout to. Bylo nutné najít cestu, jak je přesvědčit, že nemám anorexii, Leslie, můj doktor, se o ní v souvislosti se mnou už jednou zmínil Vyšetření bylo bolestivé; klečela jsem na všech čtyřech s ku­kátkem zastrčeným do zadku a dovnitř mi pumpovali vzduch aby byla střeva lépe vidět. Křičela jsem bolestí, vzduchem se mi úplně nafouklo břicho a mámu poslali za dveře, když je za­čala prosit, aby toho nechali. Jak se dalo čekat, nenašli nic a poslali mě na další vyšetření. Měla jsem špatné svědomí, že jsem jim neřekla pravdu, ale teď už jsem se svého plánu nemohla vzdát. Ráno jsem vážila 38,3 kilo, a když jsem slézala z váhy, byla jsem na sebe pyšná. Dřív jsem se nikdy nezapomněla dojít před vážením vymočit, ale brzy jsem toho nechala. Teď jsem naopak vždycky vypila tolik vody, kolik se do mě jenom vešlo, abych udělala Lesliemu a sestřičkám radost. V jejich záznamech váha neustále stoupa­la a všichni mě chválili.