SkinnyDoll

Vyrůstala jsem na sídlišti v Alleroedu se starším bratrem a star­ší sestrou. Moje máma vždycky říkala, že jsem dítě lásky. Máma a táta byli do sebe moc zamilovaní, když mě počali, jenže jak už jsem pak byla na světě, láska se rychle vypařila. Otec mi zmi­zel ze života, když mi bylo pět, a pak jsem ho viděla až po dvaceti letech. Byli jsme proto hodně vázaní na matku a milo­vali ji nade vše. Ze začátku mi táta chyběl, ale časem se mi stýskalo čím dál méně. Matka nás zahrnula veškerou láskou, co jsme byli schopni pojmout, a v mnoha ohledech jsme byly šťastné děti. Máma coby samoživitelka byla pořád na mizině, často jsme večeřeli jenom brambory a zeleninu. Vzpomínám si, jak ráda jsem chodila na večeři k někomu jinému, tam bylo občas i několik chodů - a pokaždé maso. Maso jsme doma jedli zřídka, bylo moc drahé, ale zato jsme občas měli k večeři dorty. Odjakživa jsem se moc nedokázala podřizovat autoritám. Projevilo se to už ve dvou letech, kdy jsem často utíkala z jes­lí. Nesnášela jsem, zeje pevně dáno, kdy se má spát a kdy si máme hrát. Skončilo to nakonec tak, že mě máma z jeslí vza­la a dala na hlídání k jedné paní, která se o mě a ještě další děti starala, než jsem měla jít do školy. Ta stará paní se jme­novala Kirsten, byla přísná a sklerotická a bydlela ve vilové čtvrti, kde ulice nesly jména různých ptáků. Kdo v takové čtvrti bydlí, nemůže jinak než být šťastný. Zamilovaně jsem si prohlížela ty krásné domy s pečlivě udržovanými předza-hrádkami. Na první školní den mi máma ušila nádherné modré šaty. Podobaly se šatům, které nosila Laura v Domě na prérii, mém nejoblíbenějším seriálu. Do školy jsem to měla deset minut pěšky, chodívali jsme tam s bratrem a sestrou společ­ně. Hned od začátku jsem ve škole cítila, že jsem jiná než ostatní. Nosila jsem jiné oblečení a byla mnohem přemýšli­vější než ostatní. Neběhala jsem a nehonila se se spolužáky, mnohem radši jsem si spíš někde stranou sedla a četla si knížku. Číst jsem uměla, ještě než jsem šla do první třídy, a brzy to byl můj největší koníček. Sestra mě často brala s sebou do knihovny a nosily jsme si domů tašky plné knih. Nijak zvlášť jsem se nezajímala o pohádky a komiksy. Mnohem radši jsem měla knížky o zvířatech. Strašně jsem si přála mít psa, a když jsem ho tři roky nato dostala, byla jsem šťastná. Byla to nádherná černá fenka pudla, říkala jsem jí Saša a ona chodila všude za mnou. Když mi bylo sedm, za­čala jsem se učit jezdit na koni a u koní jsem vydržela až do puberty. Ve škole to nebylo moc dobré, ostatní se mi kvůli nejrůz­nějším věcem smáli a já byla čím dál tím víc uzavřenější. Často jsem cestou ze školy brečela a ve třetí třídě jsem z ní začala utíkat. Matka o mém šikanování často mluvila s uči­teli, ale k ničemu to nebylo. Na rodičovských schůzkách ji nikdo nebral vážně, možná i proto, že byla matka-samoživi-telka. Je to už více než dvacet let a tehdy se na matky-samoživitel-ky pohlíželo přece jen trochu jinak. Dopadlo to tak, že jsem odmítala jíst, když jsem tam měla jít. Žebronila jsem a prosila mámu, aby mě odtamtud vzala pryč. Na školním dvoře mě děti znovu a znovu mlátily, a i když moji sourozenci chodili do stejné školy, ne vždy mi mohli přijít na pomoc. Dodnes nevím, co na mně ostatním tolik vadilo. Možná to, že jsem byla chytrá a ještě k tomu hezká. Nebo prostě potřebovali ně­jakého obětního beránka. Když jsem chodila do třetí třídy, objevil se v životě mé matky Frode. Splnil se mi můj sen bydlet v rodinném domku, a navíc jsem získala tátu, nevlastního otce, který na nás byl milý a měl nás rád. Byl vysoký, vousatý a měl velikánské ruce, do kterých nás chytal a točil s námi vzduchem. To léto jsem byla šťastná. V září jsem měla jít do nové školy, přestěhovali jsme se do domečku, měla jsem nového tatínka a psa. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem prvně vešla do svého pokoje. Frode ho s má­mou vymalovali na růžovo, prvně v životě jsem měla vlastní pokoj. Nová škola bohužel nebyla o moc lepší než ta stará. Ze začátku to bylo prima, rychle jsem si našla nové kamarády, ale za pár měsíců už si ze mě holky zase začaly dělat legraci. Vadilo jim na mně snad úplně všecko. Dennodenně si ze mě utahovaly kvůli všemu, od oblečení až po můj vzhled a způ­sob života. Zpočátku jsem se to snažila před mámou a Fro-dem utajit. Nechtěla jsem jim zase přidělávat problémy a tiše jsem doufala, že to přejde. Brzy to však vyšlo najevo a pak byla každá rada drahá. Máma, teď už s mužem po boku, mě­la větší šanci prorazit a učitelé se skutečně snažili mi po­moct. To platilo ovšem jen v hodinách, jakmile jsme se do­stali na školní dvůr, prožívala jsem den co den muka. A rozhodně tomu nepomohlo ani to, že jsem v jedenácti jako první ze třídy začala menstruovat. To už jsem pro ně byla doopravdy nechutná a já sama nenáviděla své tělo za to, co mi působí. Ve volném čase to bylo mnohem lepší než ve škole. Měla jsem několik výborných kamarádek, s kterými jsem trávila veškeré volno. Chodili jsme do klubu jezdit na koních. Směla jsem si půjčovat poníka jménem Speedy, kterého jsem milovala nade všechno na světě. Každý den jsem s ním byla několik hodin, nikdy mě neomrzelo starat se o něj, a když mi to dovolili, pře­spávala jsem u něj na seně. Měla jsem i pár kamarádů, s který­mi jsem se denně vídala, hodně mně pomáhali, když mi zrovna nebylo do smíchu. Nalézala jsem u nich tu sílu, která mně sa­motné občas chyběla, a díky tomu se mi podařilo přežít ty dva roky na škole ve Fredensborgu. Dům v Soerupu, který koupili Frode s matkou, ležel mezi poli. Nejkrásnější bylo běhat se Sašou naboso v obilí. Měla jsem ten dům moc ráda, ale bohužel se máma a Frode rozešli, když mi bylo dvanáct. Vyčerpali jeden druhého. Bydlení je stálo hodně peněz, do večera byli v práci a pak ještě dělali na domě. Zapomněli přitom myslet jeden na druhého, a když už bylo jasné, že se rozejdou, zhroutil se mi zas celý svět. Ne že bychom spolu trávili moc času, ale představovali pro mě ten pevný bod, který potřebuje každé dítě. Když Frode odjel se stěhováky, všichni jsme plakali. Viděla jsem ho od té doby je­nom jednou a pořád se mi po něm stýská. Byl na mě hodný, a když se mi zhroutil celý svět, postrádala jsem tu bezpečnou mužskou náruč. Pak jsme se přestěhovali do Helsinge a já byla šťastná, že se můžu rozloučit se 7. B a pozdravit se s novou třídou. Když jsem tam měla jít prvně, byla jsem hrozně nervózní. Celé ráno jsem si zkoušela různé šaty, abych vypadala oprav­du dobře. První den proběhl bez problémů a domů jsem se vrátila ve výborné náladě. Máma koupila domek přímo na­proti škole. Chodila jsem tam pak skoro vždycky o velké přestávce se svými dvěma nejlepšími kamarádkami z ved­lejší třídy. Ve své nové třídě jsem se zase necítila moc dobře a zane­dlouho byla situace stejná jako ve Fredensborgu - neměli mě rádi a já je taky ne. Snažila jsem se na to tolik nemyslet a mís­to toho jsem se zase vrhla na jezdectví spolu s novou kamarád­kou Susanne. Strávily jsme spolu neuvěřitelně mnoho času u koní i doma. Šikanování ve škole už přerostlo takovou mez, že jsem nebyla schopná přinutit se tam chodit. Snažila jsem se o tom promlu­vit s mámou, ale ona nepochopila, že tentokrát už opravdu dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla, že se zabiju. Už jsem nechtě­la být mámě přítěží, a když jsem jednoho únorového večera pozorovala její unavený obličej, v mém rozhodnutí mě to je­nom utvrdilo. Ulevilo by se jí, vždycky jsem byla, jak říkali ostatní, problémové dítě. Dítě, které nikdy nebylo pořádně ve­selé a které často usínalo s pláčem. Teď tomu měl být konec. Druhý den jsem prohledala skříně, abych našla všechny práš­ky, co jsme doma měli. Roztřásla jsem se po celém těle a cítila jsem tlak v krku. Bylo to půl hodiny poté, co jsem spolykala 23 tablet proti ne­volnosti na cestách. Koukala jsem z okna, konečně skončí ta školní muka. Pak jsem zřejmě omdlela, protože potom si pamatuji až ob­ličej jednoho ze záchranářů. Můj bratr nečekaně zašel domů na oběd a našel mě na podlaze v obýváku. Následujících pár dní si pamatuji jenom matně, ležela jsem na intenzivce a moc nezbývalo, abych "zaklepala bač-korama", jak by řekla moje sestra. Ležela jsem na dětském oddělení nemocnice v Hilleroedu. Když se mě ostatní děti ptaly, co mi je, odpovídala jsem, že mám něco se srdcem. Bylo mi trapné, že jsem přežila pokus o sebevraždu. Mohla jsem chodit do nemocniční školy, navštěvovala jsem ji dva měsíce. Několikrát se mnou mluvil dětský psycholog, ale nikdy jsem neměla pocit, že bychom se dostali někam dál. Hrozně jsem se bála, že bych mohla říct něco, co by mámu mrzelo. Psycholog jí řekl, že by mi prospěla změna prostředí, a najed­nou se začalo mluvit o ostrově Fyn. Než jsem se nadálá, skon­čila jsem na venkovské samotě. Zní to přímo idylicky, a možná by to i takové bylo, nebýt Jana. Jan byl muž středního věku, s kterým se máma spřátelila. Jelikož Jan po komplikovaném rozvodu také potřeboval na čerstvý vzduch, stěhoval se s námi. Původní dohoda zněla, že budou každý platit část nájmu a zůstanou pouze přáteli, ale zakrátko se Jan do mojí mámy bezhlavě zamiloval a najednou se to celé obrátilo úplně jiným směrem. Jan, který byl mani-odepresivní, upadal do hlubokých depresí a začal se chovat podivně. Otevíral všechny máminy dopisy, odposlouchával te­lefon, a když za mnou přišel na návštěvu můj nový kluk Son-ny, špehoval nás oknem, hlavně když jsme se milovali. Denně jsem si na něj mámě stěžovala, a když už to bylo opravdu neúnosné, našla mu máma domek pět kilometrů od nás Jeho duševní stav se však stěhováním nezlepšil a zane­dlouho ležel každý večer s dalekohledem před naším domem. Jednoho zimního večera, když se bavil tím, že nám ve tmě bušil na všechna okna, jsem toho měla už zrovna dost. Když máma přišla z práce, oznámila jsem jí, že se chci odstěhovat. Prostě jsem měla strach, co všechno by ho ještě mohlo na­padnout. Rozhodla jsem se, že půjdu někam jako au pair, protože to byla jediná možnost, jak se dostat pryč z domu. Z novin jsem se dozvěděla, že takhle mladé lidi, bylo mi pat­náct, berou jedině na Islandu. Samozřejmě, že bych se vyda­la mnohem radši do Ameriky, ale tam se mohlo až od šest­nácti. Můj pobyt na Islandu byla dost krátká a smutná záležitost. Ro­dina, do které jsem se dostala, ode mě očekávala něco jiného a stejně tak já od nich. Doufala jsem, že mě budou brát jako člena rodiny, místo toho jsem večeřela sama v kuchyni. Děti mi nerozuměly ani slovo a já jim taky ne. Vlastně jsem na děti nikdy moc nebyla, ale vzhledem k tomu, že to byla jediná možnost, jak se dostat z domu, chtěla jsem to zkusit. Po šesti týdnech jsme toho ale měli všichni už dost a naše cesty se mu­sely rozejít