SkinnyDoll

Vyšetření krve nic nového nepřineslo a oni se čím dál tím častěji zmiňovali o anorexii. Abych jim ukázala, že vůbec ne­chápu, o čem to mluví, a aby byli spokojení, souhlasila jsem, že si na to téma přečtu nějakou odbornou literaturu. Vypůjčila jsem si z nemocniční knihovny všechny knížky, které se týka­ly poruch příjmu potravy, a četla jsem je jednu za druhou. S údivem jsem koukala na obrázky hubených lidí a nemohla jsem se docela ubránit závisti. Takhle hubená jsem rozhodně nebyla, já byla mnohem tlustší. Často jsem si obrázky večer nalistovala a pozorně šije prohlížela. Kdyby se mi jen podaři­lo být takhle hubená, to bych byla šťastná. Má posedlost štíh­lou postavou nebrala konce, a když mi začalo docházet projí­madlo, zmocnila se mě panika. Zavolala jsem Jesperovi a ten slíbil, že mi z lékárny nějaké přinese. Když jsem pokládala sluchátko, ulevilo se mi. Teď jsem musela ještě zajistit, aby nepřinesl prášky nahoru na po­koj. Zavolala jsem mu znovu a poprosila ho, aby na mě počkal večer v sedm dole v hale. Měla jsem radost, když jsem viděla jeho malý červený fiat zahýbat za roh. Ani ne tak proto, že se s ním zase uvidím, ale protože jsem věděla, že má v kapse bundy čtyři balení projí­madla. Celá rozzářená jsem mu dala pusu, rychle jsem mu str­čila ruku do kapsy a dala si ty čtyři balení do batohu. "Pročs chtěla, abych je přinesl?" zeptal se a rukou mi pře­jížděl po levém prsu. "Protože neutralizují žaludeční kyseliny, což právě potřebu-ju, říkají to nahoře na oddělení." Skočil mi na to a já ho vzala s sebou na záchod a dopřála mu jednu rychlou dávku sexu ja­ko poděkování. Musím přiznat, že tehdy už jsem ho nemilova­la, ale potřebovala jsem mít někoho, kdo mě rná rád. On už mě taky nemiloval, jak mi pověděl později, myslel si ale, že by mi to bylo líto. Zahráli jsme si chvíli karty a pak jsem šla zas na­horu, vzala si čtyři tablety projímadla a šla spát.Váha ukázala 37,8 kilo. Zatraceně, sestřička se objevila na­prosto nečekaně a já nestihla vypít litr a půl vody jako nor­málně. "Ty už jsi zase zhubla?" "Fakt?" ptala jsem se s údivem v hlase a uvnitř se mi rozlé­vala radost. Cha chá! Nedonutili mě přibrat, i když jsem tu jedla víc než celé měsíce předtím. V duchu jsem děkovala projímadlu a na­sadila skleslý výraz, když přišel na vizitu Leslie, který tedy rozhodně nijak nadšeně nevypadal. "O co se to tu pokoušíš, Marie?" "O nic," odpověděla jsem a dala se do pláče. "Ptáte se mě, ale doktor jste přece vy," zaútočila jsem, "proč už jste sakra dávno nezjistil, co mi je?" Podívala jsem se na něj a z očí mi sršely blesky. Najednou jsem ho nenáviděla, ať jde do prčic, stejně mi nakonec prd pomůže. "Máš anorexii, Marie," pokračoval a to mě naštvalo ještě víc. "To je blbost, vypadám snad jako ty vyzáblí kostlivci v těch vašich pitomých knížkách? Ani náhodou!" řvala jsem a prásk­la s nimi o zem. "Ale ano, vypadáš," ozval se tiše a já demonstrativně vytáh­la ze šuplíku cigarety. "Tady uvnitř kouřit nesmíš, vždyť to víš." "Je to kruci můj život," brečela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Cítila jsem, jak mě vzal za ruku. Zvedla jsem hlavu a položila mu ji na prsa. Stál tam a mlčel celých pět minut a pak odešel. "Přijde za tebou psycholog," prohodila sestřička Berit, když přede mě stavěla tác s obědem. "Kdo? Nemám chuť se bavit s nějakým psychologem." Na­štvaně jsem odstrčila tác, vstala z postele a šla do kuřárny. Be­rit běžela za mnou. "Koukej se vrátit a sníst to!" "Nemám hlad!" zavrčela jsem a obrátila se k ní zády. Zane­dlouho přišel Leslie a zeptal se mě, proč nechci mluvit s psy­chologem. Potahovala jsem urputně z cigarety a snažila se ubránit slzám. "Nic žrát nebudu, abyste věděli," odpověděla jsem vyzýva­vě a usadila se v křesle. Když teď vyšlo najevo, že mám anore-xii, nemusela jsem už předstírat, že mám chuť spolupracovat. Jíst mě nikdo jen tak nepřinutí, nevzdám se dobrovolně jediné věci, kterou skvěle zvládám. Psycholožka To ve se vplížila do pokoje. Měla křehkou postavu s úzkým obličejem, který nebyl za tlustými brýlemi skoro vi­dět. V jejím vystupování bylo něco, co mi lezlo na nervy. Po­sledních pár týdnů jsem často cítila, jak mě ostatní pěkně štvou. Vždycky jsem bývala taková veselá a otevřená holka, a teď jsem byla podrážděná a uzavřená. Jediný člověk, s kterým jsem dokázala vyjít, byla máma. Brala mě takovou, jaká jsem, přes­tože měla ve tváři jasně vepsaný zármutek nad mojí nemocí. "Jak se ti tu vede?" Tove se na mě zkoumavě dívala. "Mám se dobře," usmála jsem se. Je slepá, nebo jenom bl- ba? Ležím tu na peřině a vypadám jak kostlivec, tak co si asi myslí? Že jsem šťastná holka, která pevně drží život ve svých rukou? Už teď jsem ji nenáviděla! "Pověz mi něco o tom, na co myslíš," zaštěbetala. Popuzeně jsem se na ni podívala. Snad si nemyslí, že se z nás za těch pět minut staly kamarádky? "Ani nevím," reagovala jsem s pohledem upřeným na svoje vyhublé ruce. Je fantastické, že něco může být tak tenké, po­hladila jsem se po ruce a užívala si ten dotek. Hodně dlouho se mě nikdo nedotýkal. Doktor pověděl Jesperovi, že dokud jsem v tomhle stavu, nesmí na sex se mnou ani pomyslet. Ulevilo se mi, když za mnou šokovaný přišel do pokoje a řekl mi to. Od té doby uběhlo už 14 dní a jediným fyzickým kontaktem byly polibky a objetí. Tove na mě dál zírala přes ty ohyzdné brýle. Obrátila jsem pohled na své modelingové album, které leželo na posteli ved­le mě. S nadšením jsem ho ukazovala ostatním, aby viděli, jak krásná jsem kdysi byla. Všimla jsem si, zeje zvědavá, naklo­nila se prese mě, aby taky viděla. "Jaké to bylo dělat modelku v Japonsku?" pousmála se. "Prima." Podala jsem jí album a sledovala její výraz, když jím listovala. Bylo jasné, že to na ni zapůsobilo! Hodina s ní rychle utekla, a když odcházela, vesele jsem jí zamávala na rozloučenou. Ukázalo se, že je docela milá, ale ani za nic bych se jí nesvěřila se svými myšlenkami, které se postupem času zamotaly tak jako ještě nikdy. Vždyť mě vůbec neznala a ten odpor, co se jí zračil v obličeji, když si prohlíže­la mé tělo, mě jenom utvrdil v tom, že je jednou z řady těch, co mě nikdy nemůžou pochopit. Ráda jsem lehávala na peřině ve spodním prádle, aby všichni viděli, jak jsem hubená. Většina sestřiček se na mě nemohla koukat, často mě prosily, abych si peřinu přetáhla zase přes sebe. Na Ml ležela jedna dívka, která byla stejně hubená jako já. Taky říkala, že má něco se žaludkem. Když jsem poprvé viděla její hubenou postavu, úplně mi to učarovalo."Vždyť ty jsi úplně stejně hubená," odvětila, když jsem kon­statovala, že jsem nikdy neviděla nikoho tak hubeného. "Ne, to teda nejsem," odporovala jsem jí a dala si ještě jed­nu cigaretu. Leslie mi cigarety sebral, měla jsem jich povoleno jen pět za den, dokud nepřiberu. Ale často jsem jich vykouřila sedm, protože když přišla na návštěvu máma, vždycky jsem na ní dvě vyloudila. Občas mi vyhověla a hlídala přede dveřmi, abych mohla kouřit u okna. Věděly jsme obě, že to je zakáza­né, ale řekla jsem jí, že kromě toho už skoro žádné jiné potě­šení v životě nemám. V tom mi musela dát za pravdu, a tak ještě ráda dávala pozor, jestli někdo nejde.