SkinnyDoll

Jednou večer, když jsem ucucávala bílé víno, které jsem si zvykla pít místo kaloricky vydatného piva, jsem se seznámila s Kristiannou - hezkou blondýnou, která studovala japonšti­nu. Byla to přesně ta kamarádka, jakou jsem hledala. Otevře­ná, ambiciózní a neuvěřitelně milá. Brzy jsme zjistily, že toho máme spoustu společného, a zanedlouho jsme spolu trávily hodně času. Když jsem nebyla na castingu nebo v práci, vyse­dávaly jsme hodiny po kavárnách s kafem a cigaretou a poví­daly si. Byla chytrá a já ji měla ráda. Většinu dne strávila na univerzitě, ale když měla chvíli čas, chodila trénovat do posi­lovny. Já nikdy předtím do posilovny ani nevkročila a ani jsem nic takového neměla v plánu. Ale záviděla jsem jí její vůli. Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že to rozhodně potře­bovala víc než já. Byla mnohem menší a vážila o deset kilo víc. Připadala mi hezká, ale souhlasila jsem s ní, že pár kilo by shodit mohla. Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit. "Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená. "Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a prá­vě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků. Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skonči­lo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a na­koupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupel­ny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stá­la s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo. "Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala. "Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc. "Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté ne­snesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vy­právění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně. Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastě­hovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvra­cet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím ma­lém bytě bylo všechno slyšet. Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná. Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a kata­logů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost. Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na veli­konoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem dou­fala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hla­vě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myš­lenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: to­ho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Kaž­dý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit. Každé ráno jsem si vzala blok a strávila skoro celou hodinu tím, že jsem si plánovala den minutu po minutě. Představovala jsem si, že nebudu jíst tak moc, když si určím na jídlo jenom přesně vymezenou dobu. Samozřejmě že jsem tam pečlivě za­pisovala i všechny ostatní denní aktivity, ale vrcholem všeho bylo, když jsem se měla rozhodnout, kdy budu moct něco sníst a co to bude. Nemůžu říct, že bych byla přímo šťastná, ale když jsem kouřila druhou cigaretu dne a radovala se, že mám pře­hled o svém denním jídelníčku, byla jsem skálopevně přesvěd­čená, že jsem na správné cestě. Jak se blížily Velikonoce, byly Jesperovy dopisy čím dál tím víc roztouženější a já se bála, co bude, až ho zase uvidím. Po­zná na mně, že mám někoho jiného, nebo bude všechno jako dřív? Bylo mi jasné, že si brzo budu muset vybrat. René už začínal mít dost těch zamilovaných dopisů a já ho chápala. Byla jsem jako šílená, když jsem mávala uslzenému Renému v Tokiu na rozloučenou. Mé srdce plakalo s ním. Proč jsem si jenom nemohla vybrat jeho? Miloval mě a udělal by pro mě všechno, jenže kdybych se rozhodla pro něho, musela bych ho kvůli jeho práci doprovázet po celém světě a to jsem nemohla. Byla jsem příliš vázaná na svoji matku, nestačilo by mi vidět ji jenom párkrát do roka a někde ve své choré mysli jsem došla k přesvědčení, že bych takový život dlouho nevydržela. Tak ráda bych byla kosmopolitní a spoustu toho zažila, ale hlubo­ko v nitru jsem toužila po bezpečném rodinném kruhuNa letišti v Billundu mě čekala máma i Jesper. S pláčem jsme se po čtyřměsíčním odloučení objímali. Celou cestu autem jsem se k mámě tiskla na zadním sedadle s hlavou na jejím rameni. Cítila jsem vůni jejích vlasů a její teplý dech. Zahle­děla se mi tázavě do očí. "Je ti dobře?" zeptala se. "Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stra­nu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už ne­smím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas. "Marie, nezhubla jsi?" "Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak leže­la v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dob­rou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hube­nější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si před­tím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět. Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď Re­né, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se pro­stě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná do­vést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se ko­nečně dočkala úspěchu. Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovo­lila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem. Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oble­čení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ješ­tě krásnější. "Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny. "Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dve­ře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali. "Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma. "Udělalo se mi špatně, mami," zavrčela jsem. "Já za to kru-ci nemůžu," dodala jsem. "Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala. "To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska! Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku. "Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o je­ho teplé rameno. "No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a mů­že mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.Velikonoce rychle utekly a konečně přišel den návratu do Ja­ponska. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu - lito­vala jsem, že budu bez rodiny a bez Jespera, ale líbilo se mi, že zas budu moct být sama se svými myšlenkami. Letěli jsme přes Hongkong, a když jsem tam po 12 hodinách vyčerpaná vystoupila z letadla, jela jsem rovnou do hotelu. Nikdy před­tím jsem v Hongkongu nebyla, a tak jsem se rozhodla jít se podívat do města a dát si něco k jídlu. Bylo legrační pro­cházet se těmi malými uličkami plnými zvláštních čínských věcí. Celé tělo jsem měla po letu rozlámané a v břiše mi kručelo hladem. Před 20 hodinami jsem se rozloučila s matkou a od té doby jsem snědla jenom dva krajíčky chleba. Zahlédla jsem vývěsní štít McDonalďs a myšlenka na jeden cheesburger s hranolky byla až příliš lákavá. Vešla jsem dovnitř a postavila se do fronty. Jak se zástup lidí přede mnou zkracoval, byla jsem si čím dál méně jistá, co si mám objednat. Není to příliš hloupé nacpat do sebe tolik kalorií po několika měsících odří­kání? "Dejte mi, prosím, velkou colu light," slyšela jsem se objed­návat, když jsem konečně byla na řadě. Vzala jsem ji do ruky, vyšla na ulici a rozplakala se. Co to se mnou je, proč nemůže být všechno jako dřív? Co to je za hlas, co se mi uhnízdil v hla­vě a poroučí mi, že nesmím jíst? Potřebuju pomoc, pomyslela jsem si zoufale, když jsem se vracela do hotelu s colou v jedné ruce a s cigaretou v druhé. Ale ještě než jsem za sebou za­bouchla dveře hotelového pokoje, přesvědčila jsem sama sebe, že teď nemůžu přestat. Trvalo mi pět měsíců, než jsem zhubla sedm kilo, a ani mě nenapadne, abych to všechno za 14 dní zničila. Navíc se mi líbilo, že cítím pod kůží žebra a že mi vystupuje kyčel, když ležím na boku. Dávalo mi to takový po­cit moci, jaký jsem předtím nikdy nepoznala. Ve škole mě vždycky spolužáci šikanovali, bylo to dost zlé a já pořád tou­žila, aby mě brali takovou, jaká jsem. A nyní tu konečně bylo něco, kde jsem hlavní slovo měla já. Mám teď skutečnou moc a byla by hloupost to zahodit, přemítala jsem, když jsem šla spát. "Vypadáš prostě skvěle, Marie!" rozplývala se Cathy, když jsem přišla do kanceláře. "Nezdá se ti, že už jsem zhubla moc?" zkusila jsem to opatrně. "Ne, takhle je to výborné, co myslíš, Koro?" Naše druhá bookerka, která sama vypadala jako anorektička, se na mě usmála. "Jo, teď ses perfektní." Když jsem večer jela z kanceláře domů, rozplývala jsem se štěstím. Tak to všechno skutečně stálo za to, nemohla jsem se dočkat, až zase půjdu pozdravit své zákazníky. Moji radost však brzy vystřídala frustrace, když jsem uviděla, jak mi běží naproti René. Zatočil se se mnou dokola a já výs­kala blahem. Ten je ale úžasný, říkala jsem si a pevně ho obja­la. Jak mu, proboha, říct, že jsem se rozhodla chodit dál s Je-sperem, a s ním se tedy musím rozejít? Najednou jsem si nebyla jistá už vůbec ničím, koho vlastně miluju a proč. Jasné mi bylo jenom jedno: ten stres, že se stejně jednou budu muset rozhodnout, už zkrátka dál nevydržím. V letadle jsem přemýš­lela o tom, jestli vůbec někoho z nich mám ještě ráda. Cítila jsem, že nemám chuť je zahrnovat láskou teď, když se všechny moje myšlenky soustřeďují na jídlo. Pokud šlo o Jespera, moh­la jsem rozhodnutí prozatím odložit, než zas pojedu domů, ko­neckonců jeho dopisy mi přece vždycky alespoň trochu zahřá­ly moji vyhlaďovělou duši. "Ses si jistá?" zeptal se René, když jsem mu pověděla, jak jsem se nakonec rozhoďla. Viděla jsem, že má v očích slzy a v krku knedlík. "Jo." Uhnula jsem raději pohledem. Jenom jestli jsem si vybrala dobře, sakra, je to všechno na nic. René vstal a ode­šel z bytu a já běžela do koupelny a zvracela. Smyla jsem si zvratky z brady a zírala na svoje zarudlé oči. "Sakra práce, zatraceně!" řvala jsem a mlátila pěstí do stolu. Strhala jsem ze sebe oblečení a vytáhla váhu. Ručička ukazovala na 42 kilo. Pane jo, 42 kilo, to snad ani nemůže být pravda. Koukala jsem do zrcadla a viděla, že můj pevný zadek a kulaté tvářičky jsou pryč. Pod nyní už dost malými prsy mi vyčuhovala žebra a kyčelní kosti mi málem trhaly tenkou kůži na břiše. Cítila jsem při tom odpor i obdiv zároveň, kdo by řekl, že to skutečně dokážu. O.K., ztratila jsem Reného, ale na druhou stranu vážím 42 kilo. "Nějak to přece musí jít," říkala jsem si cestou do kuchyně a namíchala si vodku s tonikem. Normálně jsem pila vodku jenom s colou light, ale teď mi cola došla. Sedla jsem si na gauč a natáhla své hubené nohy. Věděla jsem, že mi bude hroz­ně chybět, ale na druhou stranu už jsem prostě nebyla schopná s někým žít. Myšlenka na sex mě naplňovala hnusem, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal."Jsi moc hubená, Marie," pošeptala mi zákaznice z Triumphu, aby to ostatní na castingu neslyšeli. "Co prosím?" podívala jsem se na ni překvapeně. Co tím myslí, že jsem moc hubená, vždyť přece vypadám skvěle. "Příliš se ti zmenšily prsa a jsou ti vidět žebra!" Měla jsem pocit, že omdlím. Snědla jsem za celý den jenom jedno jablko a z jejích slov se mi stáhl žaludek. "Tak trochu přiberu, no," zkusila jsem to, ale ona zavrtěla hlavou. Přehlídka byla za 14 dní a i mně bylo jasné, že bych nestihla přibrat těch pět kilo, které mi chyběly, abych se dosta­la na stejnou váhu, jakou jsem měla při té minulé. Ostatní mo­delky si mezi sebou něco šeptaly, beztak slyšely, co mi zákaz­nice řekla, a já se co nejrychleji zase oblékla. Dobře placená zakázka je v háji. Zatracená práce. Ve vlaku cestou zpátky nikdo nic neříkal. Ostatní holky z agentury na mě jenom koukaly a mlčely. Poprvé mě nenapa­dalo nic vtipného, co bych mohla říct. No ano, jsem moc hu­bená, ale co'mám dělat? Nedokázala jsem se přimět sníst za den něco víc než dvě jablka a spotřebovat balíček žvýkaček. Když jsem to zkoušela, skončilo to tím, že jsem všechno vy­zvracela. Moc hubená! Když jsem se vrátila do kanceláře, Cathy si mě pátravě prohlížela s kyselým výrazem ve tváři. Zákazni­ce, která si dělala velké starosti o moje zdraví, jí už vola­la. "Promiň," popotahovala jsem. Dobrá práce znamenala i slušné peníze pro ně, takže jsem chápala, že má vztek. "Budeš prostě muset přibrat, Marie," prohlásila vyčítavě. "No jo," přikyvovala jsem zúčastněně a v hloubi duše ji po­sílala do horoucích pekel. Jako by snad sama předtím neříkala, že mám zhubnout. Nána jedna pitomá, říkala jsem si v duchu, když jsem s deskami v podpaží opouštěla kancelář. Večer jsem napsala Jesperovi dlouhý dopis, jak jsou na mě v agentuře zlí a jak moc mi on a rodina scházejí. si teď novou zábavu: chodila jsem hodiny po obchodech a pí­dila se po všem s označením light. Půl hodiny cesty pěšky od mého bytu byl obchůdek se zdravou výživou, kde měli koláč­ky bez cukru. Každý den jsem si tam pro jeden došla. Když jsem ho přinesla domů, rozdělila jsem ho na čtyři kousky, kte­ré jsem pak jedla během celého dne. Tenhle koláček bez cukru mi teď nahradil jablka.