SkinnyDoll

Kruci, cítila jsem, že projímadlo už začíná působit. Domů to nemůžu stihnout, už to na mě jde. Snad bych si mohla zajít na záchod v samoobsluze. Ale co když mi to nedovolí a já to už neudržím. Ne, musím rychle domů, vezmu to zkratkou přes pár zahrádek. Žaludek se mi stahoval, zatracený pitomý křeče. Kdyby člověk jen přetrpěl to svinstvo na záchodě, a bylo po všem. Ale mě vždycky bolelo břicho ještě půl hodiny po tom. Už to nešlo vydržet, zahlédla jsem Jesperův domek na konci ulice, ale už jsem dál nemohla. Hanbou mi bylo do breku. Ta­ková ostuda, nadělat si do kalhot v osmnácti, nenáviděla jsem se za to. Cítila jsem, jak mi to stéká po stehnech a slzy už mi taky tekly proudem. Rozrazila jsem dveře, běžela do koupelny, ječela jsem a rvala ze sebe šaty. Kam až to všechno zašlo, co se mnou bude? Opláchla jsem oblečení pod kohoutkem a zapnula pračku. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět. "Jak se máš?" ptala se máma vesele. "Mám se dobře, je fajn, že zas chodím do školy." Skutečně mi dělalo dobře chodit opět do školy, našla jsem si i dost přátel a v sobotu jsem měla jít poprvé na party. Domluvila jsem se s Kamilou, že tam přijdeme spolu - sa­mozřejmě až po večeři. "Stejné bych tam nemohla nic jíst, Kamilo, vždyť víš, kvůli těm mým střevním problémům." S pochopením přikývla a já jí byla vděčná. Rozhodla jsem se, že si naliju trochu rumu do velké láhve lehké coly. Jesper byl rád kvůli mně. Udělá ti dob­ře, když se dostaneš mezi lidi, prohlásil. Já bych si však ze všeho nejradši někam zalezla jen sama s novou kuchařkou, kterou jsem si koupila v knihkupectví. Namluvila jsem Jespe-rovi, že se chci naučit vařit poctivá stará jídla, což byla konec­konců svým způsobem i pravda. Ale že se také ráda trápím prohlížením lákavých obrázků chutných pokrmů, to jsem sa­mozřejmě neprozradila nikomu. "Vypadáš skvěle," s uznáním jsem si prohlížela Kamilu. Vza­la si na sebe přiléhavé černé šaty a opravdu jí to moc slušelo. "Díky," sklopila stydlivě oči, bylo jasné, že na komplimenty není zvyklá. Její nohy vypadaly v černých silenkách hodně štíhle, imponovalo mi to. Já si na sebe jako obyčejně vzala troje kalhoty a nahoru dlouhý černý svetřík. Přestože jsem bojovala o každé deko, nebylo to tak, že bych si sama neuvědomovala, jak jsem hubená. Vím, že u většiny anorektiček to tak není, ale pokud jde o mě, tak já nikdy nemě­la sebemenší chuť svoje vyzáblé tělo někomu ukazovat kromě nemocnice. V nemocnici mě bavilo pozorovat ty šokované ob­ličeje, ale tam to bylo tak nějak legální, protože to bylo v ne­mocničním prostředí. Každé ráno jsem se oblékala v koupelně a na noc jsem si brala dvě pyžama. Pořád mi byla zima, těles­nou teplotu jsem měla neustále jenom 35,7 stupňů. Když jsme dorazily na party, byla v plném proudu a zdálo se, že jsou všichni rádi, že jsem také přišla. Většina z nich mě, myslím, litovala - nádherná modelka, co pracovala v cizině, a teď je z ní jenom kost a kůže. Posadila jsem se ke kamarád­kám ze třídy a za chvíli padla otázka, které jsem se obávala. "Nemáš chuť ještě na něco k jídlu?" Chystali se ohřívat spoustu toastů. "Nemám hlad." "Ale něco sníst by ti rozhodně prospělo," ozval se jeden kluk z druhého konce místnosti. "Nech toho, je nemocná," zavolala na něj Trine z mojí třídy. Usmála jsem se na ni, bylo to od ní moc milé, že se mě zastala. Dotýkalo se mě, když ostatní dělali narážky na moji nízkou váhu. Někde uvnitř v skrytu duše jsem toužila po tom trochu přibrat, ale nešlo to. Hlas v mém mozku mě všude pronásledo­val a já jsem se neodvažovala neuposlechnout jeho příkazy ze strachu, co by se stalo potom. Druhého dne ráno jsem slyšela někoho chodit po kuchyni. "Haló," volala Jesperova máma. Koukla jsem na hodinky, bylo čtvrt na deset. Dostala jsem se domů až v půl druhé a řek­la Jesperovi, ať mě ráno nebudí. Tak co proboha dělá jeho má­ma u nás v kuchyni v neděli ve čtvrt na deset? "Spíš ještě?" "Ne, vůbec ne," zavolala jsem na ni. Co si asi myslí? Že se válím v posteli, protože se mi nechce vstávat? Ne, byla jsem skutečně unavená, ale to jsem si nemohla dovolit jí říct. Jespe­rovi rodiče nám nesou snídani, tak to abych radši vstala. Při představě rozkrojené housky s máslem se mi sbíhaly sliny v puse. Nemělo by vadit trochu toho teď po ránu sníst, vždyť když jsem se vážila v noci po příchodu z párty, měla jsem je­nom 34,5 kilo. "Dobré ráno!" Objímala jsem se s Kirsten a s Bjoernem. "KdejeJesper?" "Šel umýt auto. Slíbili jsme, že mezitím připravíme snída­ni," řekla zvesela Kirsten. Ne že by Jesperovi rodiče nebyli milí. Chtěli pro nás jen to nejlepší. Jenom nepochopili, že by­chom ocenili, abychom o jejich návštěvách věděli dopředu. Nebo alespoň já, Jesper, ten jim sám dal klíče. A oni toho bez zábran využívali. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala od matky, objevovali se tu bez ohlášení několikrát za týden. Vím, že o mě měli starost, a samozřejmě i o svého synáčka, který měl teď na krku anorektičku. Jesperova matka mi často vařila. Servírovala s oblibou vaře­né ryby, přestože já jsem je odjakživa nesnášela. Ale nemohla jsem se odhodlat jí to říct. Většinou jsem všechno snědla a pak to šla vyzvracet. Moc toho o anorexii nevěděli, ani je nena­padlo, že všechno jídlo následně vyzvracím. Předpokládám, že byli přesvědčení, zeje to něco vážného se žaludkem, každo­pádně nikdy nijak nekomentovali, když jsem šla vždycky hned po jídle na záchod. Jesper se na mě zpravidla jenom zle podí­val a já na něj taky. Skoro mi to někdy připadalo, jako že v duchu počítá, kolik peněz by mohl ušetřit, kdybych nezvracela. Měl v podstatě pravdu, když říkal, že dávat mi jídlo je vyhazování peněz. Na druhou stranu ve mně ale určitě trochu jídla zůstávalo, jinak bych přece musela zhubnout víc, říkala jsem si. Vážila jsem se každé ráno. A proč bych měla dělat nějaké výjimky jenom proto, že přišli Jesperovi rodiče. "Vážím jen 34,2," snažila jsem se vypadat smutně, když jsem vyšla z koupelny. "To není zrovna moc," komentoval to inteligentně můj "tchán". "To není, ale co mám dělat?" rozbrečela jsem se nad svým osudem. "Vem si housku!" Kývla jsem Jesperově mámě na souhlas, mazala si právě makovou housku máslem."A co Tomáš a fotbal?" "Dneska hrají ve dvě zápas, mysleli jsme, jestli byste nešli s námi?" Otočila jsem se na Jespera, který se už mezitím vrátil s umy­tým autem. Byla jsem si jistá, že se předtím dohodli. Jesper dobře věděl, jak je mi proti mysli stát v mraze na stadionu v Hoeje Boeje s ječící "tchyní" po boku a všema těma očima zírajícíma na moje vyhublé tělo. "Já se bohužel musím učit," nasadila jsem nepřátelský vý­raz, "ale Jesper s vámi přece může jít." "To je nápad," tchyně radostně přikývla a vzala si ze sáčku ještě jeden skořicový pletenec. Zahučel v ní na dvě kousnutí a kus cukrové polevy jí zůstal viset na bradě. "Máte něco na bradě," neodpustila jsem si. Bylo mi protiv­né, když lidi měli upatlanou pusu od jídla, a většinou jsem si to nedokázala nechat pro sebe. "A taky vypadáš staře, holka moje," řehtal se "tchán" a plá­cal se do stehen. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale smála jsem se nahlas s ním. "Co kdybys jel s vašima a udělali jste si hezký den?" Jesper mě propichoval pohledem. Dělalo mu problémy rodičům něco odmítnout a teď byl mezi dvěma ohni. "To je ale bezvadný nápad, Marie. Jsi si jistá, že se bez něj obejdeš?" zakvíkal Bjoern. "Nebude to jednoduché, ale snad to nějak zvládnu." Jen stě­ží jsem zadržovala smích. Teď bude Jesper celou neděli s rodi­či a já budu moct dělat úkoly do školy a přemýšlet, co si dám k obědu. Když jsem jim zamávala na rozloučenou, šla jsem se hned učit. Ráda jsem sedávala nad svými sešity a poznámkami a přehra- bovala se v nich. Většina předmětů mi šla dobře. Jediné, v čem jsem pokulhávala, byla němčina, tam jsem musela tvrdě dřít, abych měla alespoň trochu slušné známky. Když jsem byla ko­nečně hotová s německým slohem, bylo něco po jedné, což znamenalo oběd. Otevřela jsem lednici, abych zjistila, co tam máme. Byl tam žitný chleba a zbytky od večera, kuře na kari. Co bych si tak vybrala? Měla jsem chuť na všechno. Žaludek se mi svíral a cítila jsem známou rezavou bolest z hladu. Ledničku jsem zase zavřela, posadila se k jídelnímu stolu a zapálila si cigare­tu. Co si mám sakra k tomu obědu dát, kalorické hodnoty obou možností jsem si už spočítala. Kousek žitného chleba s rajče­tem by měl míň kalorií, ale větší chuť jsem měla na kuře. Pa­nebože, jak mi tenhle dennodenní cirkus lezl na nervy. Hlady bych lezla po zdi, a stejně jsem si nedokázala vybrat. Co kdybych si jenom rozkrájela na osm kousíčků jablko a uvařila si kafe? Tím bych ušetřila přes 100 kalorií, které bych pak měla k dobru večer. Šla jsem zase k ledničce a vzala si jablko, po hlubším uvážení jsem došla k tomu, že se spokojím s polovinou. Ráno jsem přece snědla půlku housky s máslem, což jsem rychle z hlavy spočetla na 125 kalorií. Každý kousek jsem důkladně rozžvýkala a užívala si chuť umělého sladidla. Aspartam, což je umělá náhražka cukru, se stal teď mým nej­lepším přítelem. Sypala jsem si rozďrcené tabletky slaďiďla na většinu svých pokrmů, což byly převážně jablka a nízkotučný kefír. Obden jsem si kupovala krabičku, kde jich byla stovka, a za dva dny byla většinou prázdná. Takhle velkou spotřebu umělého sladidla jsem měla celý rok. O pár týdnů později se stalo něco, co mě dost vzalo. Byli jsme právě po snídani a Jesper odešel dolů do garáže, což mi umožnilo zvracet v klidu. Jinak jsem to musela vždycky od­být rychle, takže jsem mívala pocit, že jsem se pořádně ne­vyprázdnila. Toho dne jsem však měla času dost, protože Jesper šel leštit fiata, a to mu klidně mohlo zabrat několik hodin. Šla jsem do koupelny a stáhla si vlasy gumičkou. Na­pila jsem se vody z kohoutku, aby šlo jídlo lip nahoru. Když jsem dozvracela, šla jsem si k umyvadlu opláchnout obličej, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela a vrátila se k záchodo­vé míse. Třeba se to nedostalo ven všechno, strčila jsem si prsty do krku a hned. jsem cítila, jak mi krkem teče něco studeného. Krev se vyvalila ven a já cítila, jak mi těžkne hlava. "Panebože, umírám," pomyslela jsem si s hrůzou a běžela za Jesperem, skláněl se zrovna nad autem. "Jespere," vykřikla jsem, sedla si ve dveřích a zaklonila hla­vu. Z nosu mi pořád tekla krev a Jesper přiběhl s kusem papí­rové utěrky. "Doprčic, to je nechutný!" Znělo to tak naštvaně, že jsem se rozbrečela. "Mám hrozný strach, Jespere, pomoz mi." "A co mám podle tebe prosím tě asi dělat?" "Neměli bychom zavolat na pohotovost?" zkoušela jsem to. "Ne, teče ti jenom krev z nosu, jdi si lehnout." Otočil se ke mně zády a šel zpátky k autu. Teď už jsem brečela, že by jed­nomu puklo srdce. Ach ne, teď už mě má opravdu dost. Co mám dělat? Krvácení pomalu ustávalo, vrátila jsem se do koupelny, abych utřela krev. Jesper nesnášel, když věci nebyly pěkně čis­té. Možná by pomohlo, kdybych šla za ním a omluvila se mu. Zatočila se mi hlava, nejspíš bych si opravdu měla jít lehnout. Přehodila jsem si přes sebe obě peřiny, ale pak jsem si to roz­myslela, vstala jsem a vzala telefonní seznam. Musím zavolat doktora. Vždyť možná umírám. Srdce mi v hrudi bušilo a před očima se mi tmělo. Dál se pamatuju až na to, jak ležím na po­steli a nade mnou se sklání Jesper. "Ty jsi snad omdlela!" Přikývla jsem a odvrátila pohled. Bylo na něm vidět, že mě má dost. Jak jsem mu měla říct, že bych chtěla, aby zavolal doktora? Měla jsem mu povědět, že si myslím, že umírám, nebo že mi v nemocnici řekli, ať zavolám, když mi bude špatně? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože jsem si byla jistá, že by moje přesvědčení, že umírám, nebral vážně. "Zavolal bys prosím doktora?" Ruce se mi třásly, když jsem ho chtěla chytit za ruku. "Nebylo by lepší, kdybys tam zavolala sama? Co já bych jim asi tak říkal?" "Máš pravdu." Pomalu jsem vstala a přidržovala se rámu dveří do obýváku. No jo, co on by jim asi tak řekl? Musím se vzpamatovat. Když ale teď zavolám, neřeknou jen, že se mám sebrat a jet do nemocnice nebo něco sníst? Ani oni mě určitě nebudou brát vážně: dostala jsem se do téhle situace jen a jen vlastní vinou. "Nemáš cigaretu?" "Myslíš, zeje rozumný kouřit, když je ti takhle?" "Jo, to je v pohodě," hlas mi zhrubnul. Proč mi sakra nemů­že aspoň trochu pomoct, proč musí být všechno takový pro­blém? Zapálila jsem si cigaretu, nalila si půl hrnku kafe a sed­la si k telefonu. Vždycky přece můžu říct, že mi zase až tak špatně není, když budou chtít, abych tam přijela. "Pohotovost." "Dobrý den, tady Maria Hirse. Je mi špatně." Sdělila jsem milému hlasu z druhého konce sluchátka svoje rodné číslo. "Co pro vás mohu udělat, Marie?" "Hm, udělalo se mi trochu zle, pak jsem zvracela a pak mi tekla hodně krev z nosu." "S nejvyšší pravděpodobností vám praskla nějaká žilka." Na vteřinu jsem zaváhala, jestli mu mám .říct, že vážím jenom 34 kilo, ale jaký by v tom byl rozdíl. Ještě by si pomyslel, že ta milá mladá slečna na druhém konci telefonuje nějaká hysteric­ká anorektička. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavěsila. "Tak co ti doktor řekl?" tázavě se na mě zahleděl Jesper. "Myslí si, že to je jenom prasklá žilka." "Neříkal jsem to?" Podíval se na mě s pohrdáním. "Měls pravdu. Půjdu si lehnout." Šla jsem rychle do ložnice a přetáhla si deku přes hlavu. Jestli to je jenom prasklá žilka, tak proč je mi tak divně? Vytáh­la jsem z šuplíku nočního stolku teploměr, abych se změřila. 34,9 stupňů, ten snad musí být rozbitý, přece člověk nemůže mít tak nízkou teplotu. Zkoumala jsem ho pohledem a pak ho vypnula a znovu zapnula. "34,9. Panebože, umírám!" Převalovala jsem se ze strany na stranu a po tvářích mi tekly slzy. Co bude dál? Umírá se snad právě takhle? Tělesná teplota klesne na nulu a konec? Snažila jsem se nahmatat puls, byl velice slabý. Když jsem tepnu pořádně stiskla, napočítala jsem 48. Jestlipak prostě usnu a už se neprobudím, nebo to snad za pár hodin všechno přejde? Myšlenky se mi honily hlavou jed­na přes druhou.